Bez Omez II

Ing. Vladislav Karniashkou, MgA Alexi Goubarev a Anastasia Miasnikova — tři umělci běloruského původu, kteří již mnoho let žijí a tvoří v Praze.

Tři autonomní systémy vnímání, nespojené školou ani estetikou, ale společnou zkušeností původu a pohybu. 
Jejich tvorba vzniká v prostoru křížení kultur, jazyků a osobních příběhů — tam, kde pohled „zvenčí“ se stává způsobem, jak vidět dovnitř.
Každý z nich rozvíjí vlastní směr, vycházející z osobní zkušenosti, a společně vytvářejí obraz umění, které vzniká na hranicích — mezi kulturami, způsoby vnímání a stavy bytí, kde se rozdíl proměňuje ve formu spojení a dialogu.

Umělce nespojuje jen původ, ale i snaha zkoumat vnitřní formy bytí — naslouchat tomu, co je skryto pod povrchem viditelného. Neobracejí se k vnějšímu světu, ale k prostoru myšlenky, citu a přítomnosti.

Pro všechny tři se malba stává nejen odrazem, ale způsobem myšlení a sebepozorování — jazykem, prostřednictvím kterého lze vnímat neviditelné.
Je to malba jako forma vědomí, jako pokus pochopit hranici mezi viditelným a neviditelným.
Anastasia Miasnikova, Ing. Vladislav Karniashkou a MgA Alexi Goubarev patří ke generaci umělců, pro které se malba, plastika a média stávají jazykem vnitřní zkušenosti.
Jejich umění netvrdí, ale naslouchá: nezaměřují se na výsledek, ale na proces — na okamžik mezi impulsem a formou, myšlenkou a obrazem, činem a tichem.
Společné pro všechny tři je pozornost k stavu přítomnosti.
Místo deklarace — pozorování, místo hlasitého gesta — ticho, ve kterém se rodí význam.
Jejich práce vypovídají o současnosti nikoli skrze sociální komentář, ale prostřednictvím osobního prožitku — jak člověk dnes vnímá prostor, čas a sebe v něm.
Anastasia Miasnikova pracuje s tělesností a hranicemi vnímání: její forma je smyslná a živá, jako by dýchala spolu s divákem.
U Ing. Vladislav Karniashkou se malba proměňuje v myšlení v barvách — dialog mezi vnitřním a vnějším, mezi slovem a tichem.
MgA Alexi Goubarev zkoumá prázdnotu jako stav — prostor „mezi“, kde význam vzniká z pozorování, nikoli z činu.
Každý z nich směřuje k jednoduchosti — nikoli jako k zjednodušení, ale jako k očištění od přebytečného.

Jejich umění je intimní, ale ne osobní; mluví tiše, ale přesně.
Toto ticho není nepřítomnost, ale forma přítomnosti — nová hloubka, v níž se umění stává zkušeností vědomí a divák jeho spoluúčastníkem.
Jejich díla nejsou objekty pozorování, ale události vnímání, kde samotný akt rozjímání je důležitější než výsledek.
Vytvářejí umění, ve kterém ticho promlouvá, rozdíl spojuje a hranice se stávají prostorem porozumění.
Nejde jen o tři umělecké směry — jsou to tři způsoby, jak přemýšlet o existenci prostřednictvím malby.
Jejich umění ukazuje: smysl není dán, vždy se rodí.
A rodí se tam, kde končí hranice a začíná vnímání — na pomezí myšlenky a citu, osobního a univerzálního, v prostoru, kde vidět a cítit znamená být.